Historie klimatizací

Počátky klimatizací můžeme nalézt již v dávné minulosti - ve starých asijských, indických oblastech a také v Egyptě a Římě. Samozřejmě se nejednalo o klimatizování tak jak jej známe dnes, ale bylo založeno na přirozeném proudění vzduchu, přenosu tepla a vlhkosti. Tohoto principu využívali např. v Indii - velké paláce měly na návětrné straně otvory a před tyto otvory se zavěšovaly rohože z rákosu nebo trávy navlhčené ručně nebo z vodních žlabů. A jak se voda vypařovala, tak ochlazovala a zvlhčovala vzduch, který proudil do budovy.

Chytrý systém vymysleli také staří Římané, používali ho zejména v prominentních budovách. Měli vybudovanou důmyslnou síť akvaduktů, která jim dopravovala čistou vodu z horských pramenů do lidnatých měst i desítky kilometrů. Z akvaduktů vedli vodu i kolem zdí domů a tak domy chladili. Složité větrací soustavy a teplovzdušné vytápění postavené podle nápadů starých Římanů můžeme najít i na starých hradech a zámcích.

Podle těchto vzorů se vytvářelo i o tisíc let později větrání a vytápění veřejných budov, např. v Anglii ve 2. polovině 19. století v parlamentu v Londýně, v koncertní hale v Liverpoolu, také v divadlech, nemocnicích a centrálních úřadech v různých metropolích Evropy. Princip spočíval v ohřívání vzduchu parou nebo vlhčení a chlazení vzduchu vodním sprchováním nebo přírodním ledem apod.. Vzduch byl do hal přiváděn pomocí rozvodných kanálů s lopatkovými ventilátory, které byly poháněny parními stroji a později elektromotory.